Mé svědectví z pouti sahá až do loňského roku. Šla jsem poprvé s proudem z Prahy a už první den to vypadalo, že nedojdu. Nejen, že mě bolely záda a nohy, daleko víc mě bolela duše. Kolem mě bylo spoustu báječných spolupoutníků, já ale byla sama se svojí bolestí. Přemýšlela jsem o tom, že pouť předčasně skončím. Pak se to ale stalo. Z ničeho nic, během bohoslužby. Úleva. Záda, nohy i duše bolet přestaly. Byl to úžasný pocit. Lehkost, radost, pokoj. Nepochopitelné, nevysvětlitelné a krásné. Večer pan otec Jenda jen tak mezi řečí utrousil: " Tu mši jsem sloužil za Tebe."
Celý rok jsem z této pouti čerpala a těšila se na tu letošní. Těšila jsem se, jak přeruším až příliš rychlé pracovní tempo a užiju si klid, rozjímání a modlitbu ve společenství druhých poutníků. Stalo se - ale úplně jinak, než jsem si to plánovala. V polovině pouti mi vypověděla službu noha. Ke slovu přišly berle a - doprovodné vozidlo. Mé přání zpomalit se mi splnilo - po světě kráčím jak se patří pomalu a rozvážně, co berla berlu mine. Bohu díky:-)